Ačkoli se signály z EU o podobě a prioritách Společné zemědělské politiky Unie (SZP) po roce 2020 nemění, trvá Ministerstvo zemědělství ČR (MZe) tvrdošíjně na zásadách, které naší zemi stále více oddalují od evropského modelu zemědělství založeného na rodinných farmách, hospodaření šetrnějšího k životnímu prostředí a adaptačních opatřeních vůči extrémním projevům počasí.
Pokud by v dosavadní strategii pokračovalo i nové vedení ministerstva, lze tak s vysokou pravděpodobností očekávat, že Brusel naší zemi „národní strategii“ aplikace SZP po roce 2020, kterou je každá země povinná v rámci připravovaných změn SZP zpracovat, neschválí. To může mít následně fatální dopady na konkurenceschopnost tuzemského zemědělství jako celku vzhledem k tomu, že nebude možné v plné míře využívat evropské podpory, neboť nastavení naší zemědělské politiky do podmínek těchto podpor nebude zapadat. Pokud navíc bude muset ČR odmítnutou „národní strategii“ předělávat, budou se na poslední chvíli měnit pravidla, na která nebudou, díky neochotě ministerstva přijmout změny v SZP již nyní, mnozí tuzemští zemědělci připraveni.
Obhajobu svého postoje, založeného na předlistopadovém pojetí zemědělství především jako producenta zemědělských surovin za každou cenu, prostřednictvím koncentrované produkce a na úkor životního prostředí, demonstrovalo MZe naposledy 27. června na jednání s nevládními zemědělskými organizacemi a za účasti zástupců DG Agri. I díky tomu se tak ale mohla EU dozvědět, že názor na podobu SZP v ČR zdaleka nereprezentuje jen Agrární komora ČR (AK) nebo Zemědělský svaz ČR (ZS) nebo právě MZe, ale že je značná část zemědělské veřejnosti s postoji jmenovaných organizací v zásadním rozporu. Zdaleka přitom nejde pouze o prosazování jiného pojetí zemědělství prostřednictvím Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ), obdobné názory jako ASZ má také třeba Svaz ekologických zemědělců PRO-BIO a další organizace stojící mimo struktury AK. Na nutnost změnit dosavadní zemědělskou politiku ČR kromě toho opakovaně upozorňuje celá řada osobností z oblasti vědy a výzkumu a prakticky všechny organizace, které se zabývají ochranou životního prostředí.
Ti všichni se shodují, že zemědělské dotace nemohou již nadále zlepšovat ekonomiku velkých průmyslových zemědělských podniků, zejména těch, které svou činností zhoršují kvalitu půdy a potenciál zdrojů vody.
To navíc představuje, pokud bude vývoj počasí i nadále pokračovat v současných trendech nerovnoměrného rozložení dešťových srážek a rostoucích teplot, pro ČR bezpečnostní riziko do budoucnosti. Naše zemědělská politika v podání MZe na to ale vůbec nereaguje, kromě zatím formálních slovních deklarací. Pokud ale slova nebudou proměněna v činy, hrozí naší zemi neřízený útlum zemědělského hospodaření, neboť půda ztratí na mnoha místech svůj produkční potenciál, a stávající oblasti zemědělského sucha se budou dále zvětšovat, což se již v současné době děje. Odpovědnost za to bude mít přitom navzdory alibistickým výmluvám na EU naše MZe.
Z uvedených důvodů je nejen v zájmu české krajiny a venkova jako celku podporovat především lokální zemědělskou produkci, založenou na vlastnickém způsobu hospodaření a vztahu podnikatelů v zemědělství k místu, kde působí, například na bázi rodinných farem. To je také základním důvodem k podpoře zastropování a redistribuce, včetně maximálního možného převodu finančních prostředků z Pilíře I do Pilíře II. V zásadě „nárokové dotace“ směrované do Pilíře I, formálně regulované DZES, totiž prakticky nenutí zemědělce k hospodaření na principech selského rozumu, ale především na principu krátkodobého byznysu.
V podmínkách ČR, kde je navíc řada zemědělských subjektů vzájemně vlastnicky propojena, je pak také důležitým principem podmíněnosti dotací právě kontrola kapitálové i manažerské propojenosti jednotlivých subjektů. Pokud se týká stabilizace zemědělského hospodaření prostřednictvím podpor omezující především rizika vyplývající z faktorů, které hospodář nemůže ovlivnit (zejména počasí), pak je třeba takové podpory koncipovat ne plošně, ale s ohledem na lokální podmínky na ten který hospodářský subjekt. Základním přístupem v nastavení podpor musí být ale tak jako tak princip odrážející míru naplňování veřejného zájmu především z pohledu dopadů hospodaření na stav krajiny.
Nebude-li naše zemědělská politika tyto základní zásady naplňovat, prodělají na tom ve výsledku všichni – i průmysloví zemědělci.
Petr Havel
Foto: Lucie Rysová