Ráj nebo nebe na zemi pro dojnice? Řeč je o Biofarmě Josefa Josífka Jóna v Příchovicích, která trochu i v nebesích je, jelikož se nachází v 800 m.n.m. mezi dvěma rozhlednami, Štěpánkou a Cimrmanovým Majákem. Jestli jste o ní ještě neslyšeli, budete s největší pravděpodobností tuto reportáž číst s úžasem a toužit se do Jizerských hor vydat a spatřit farmu na vlastní oči! Dlouhou dobu jsme plánovali se na toto místo vypravit, i my sami jsme o farmě slyšeli samé krásné věty. Poštěstilo se nám až během července, i když počasí nám zrovna vůbec nepřálo. Zastihla nás zima, mlha i déšť. Každopádně reportáž nám to rozhodně nepřekazilo. Úspěšně jsme se setkali se zootechničkou Irenou Vodseďálkovou, která už na farmě pracuje 26 let.
Všechno jinak!
V posledních letech se razí trend, že lidský faktor vytváří poměrně dost překážek provozních i stresových. Díky těmto faktům jde moderní technika kupředu, a jak moc dobře víte, nejen dojičky, ale i krmiči mohou být nahrazeni stroji. Příchovice si na lidském faktoru zakládají. Polaskání, pohlazení nebo oslovování jménem dojnice jsou na denním pořádku. V současné době na statku pracuje sedm zaměstnanců, včetně zootechničky Ireny Vodseďálkové, která si svůj tým lidí nemůže vynachválit.
Jak sama říká: „K pracovitosti a ochotě zaměstnanců přispívá i charakter naší společnosti. Nejsme právnický subjekt, jsme Volné sdružení soukromě hospodařících rolníků. Každý z nás tu má vlastní podíl. Prakticky všichni makáme na vlastním a tímto způsobem k tomu také přistupujeme. Každý je zodpovědný sám za sebe, ale když se v pátek řekne, jdeme sekat. Všichni víme, že v neděli budeme balíkovat.“
Chov se neliší od ostatních pouze přístupem zaměstnanců. Zakládají si i na precizní výrobě senáže, kde upřednostňují menší stroje a kvalitní dusání po malých vrstvách tzv. koberečkách. Na pastvách se neaplikuje kejda, aby se nevytvářel půdní škraloup, který by mohl výrazně omezit výskyt bylinek, které jsou velmi důležitým komponentem krmné dávky.
Žádné začátky nejsou lehké, zvláště v zemědělství…
Původně státní statek v Příchovicích přešel během 80. let pod družstvo Zlatá Olešnice. Velká vzdálenost mezi Olešnicí a Příchovicemi se podepsala na celkovém stavu statku. Vzhledem k tomu, že Příchovice byly spíše okrajová část družstva, investice putovaly do Olešnice, a tak Příchovice skomíraly. Stádo bylo tvořeno starými zvířaty ve vazné stáji a většina práce byla ruční. Každopádně díky státní minulosti se zde rodila telata s úžasnou genetikou. Bylo jen otázkou času, kdo tento potenciál objeví a rozhodne se pro obnovu stáda.
Potenciál byl skutečně objeven. Na začátku devadesátých let přišel pan Josef Jón právě za Irenou Vodseďálkovou a nabídnul ji pozici zootechnika s vizí, že se Příchovice oddělí od Olešnice a půjdou svoji vlastní cestou. Irena Vodseďálková moc dobře věděla, že lidé, kteří do toho chtějí jít, jsou zapálení, avšak měla jednu podmínku. Chtěla svého technicky zdatného manžela do týmu, jelikož věděla, že jí bude krýt záda v technice. Splnění podmínky bylo posledním krokem k založení Farmy Josefa Josífka Jóna v Příchovicích.
Začátky nebyly lehké, dojilo se 500 litrů denně, nezbytná byla rekonstrukce a chodilo se domů s velmi malým finančním obnosem. Dřina se nakonec vyplatila, postupem času se postavila nová stáj a počal nákup pozemků. Za zmínku určitě stojí fakt, že Příchovice nenakoupily žádná zvířata.
Stádo bylo skutečně obměněno jen z vlastních jalovic.
Neodkladné bylo i zušlechtění chovu, které započalo během devadesátých let plemenem montbeliarde. Šlechtění neprobíhalo do čisté formy, jako kostra bylo ponecháno plemeno fleckvieh, které má dle zootechničky velmi dobrý základ. Nyní chov zkouší cestu novodobé genomiky, ke které si teprve hledá cestu.
Nebe na zemi pro dojnice
Říkáte si, proč zrovna nebe na zemi pro dojnice? Podle našeho názoru jsou Příchovice jednoznačně místo, kde by každá kráva chtěla dožít nebo alespoň strávit nějaký ten čas. Důvod není pouze jeden, ale hned několik. Začneme postupně a prvotně si osvětlíme postup dojení.
Na statku se dojí v dojírně na stání, která disponuje 43 místy. Nenaleznete zde žádnou čekárnu, není potřeba. Dojnice míří rovnou z pasty nebo ze stáje na dojení. Stádo čítá 96 kusů, což nemůže být logicky podojeno najednou.
Krávy jsou naučeny se před ranním dojením, kdy přicházejí z ohrady, samy rozdělit na dvě stáda.
Na tyto stáda se dělí každý den a každý den jsou obě stáda ve stejném složení. Říkáte si, jak se to pozná? Každá kráva má zde své jméno. Jména jsou velmi důležitá, jelikož podle nich jsou přidělena místa na dojírně, kam je dojnice zvyklá každý den chodit. Nad každým dojným místem visí dvě jmenovky (dvě stáda) viz fotografie. Po příchodu se kráva uváže a dostane odměnu v podobně sena za své výkony. Během celého dojení jsou dojnice v kontaktu s dojičkami/dojiči, kteří je oslovují jménem, pohladí je a polaskají je. Na dojení stráví přibližně 45 minut. Poté následuje odchod zpět na pastvu nebo do stáje. Záleží na tom, jestli se jedná o ranní nebo odpolední dojení.
Avšak dojnice nemusí odejít ani do stáje ani na pastvu, když cítí, že se blíží porod, sama po dojení odejde k porodním kotcům, které se nacházejí v těsné blízkosti dojírny. „Do druhého dne garantuji, že je tam tele. Ony už jsou takto naučené a samy moc dobře ví, kdy je porod čeká.“ říká zootechnička.
Dojnice tak opouští stádo těsně před porodem a nejsou příliš dlouho mimo stádo. Jak sama říká Irena Vodseďálková: „Časté přesuny dojnic mezi skupinami jsou největší chybou v chovu. Velmi to podmiňuje tvorbu mléka a nejenže se rozhodí zvíře, které je přesunuto, ale cítí to celé stádo“. Vliv přesunu vypozorovala zootechnička z dlouholetých zkušeností, kdy například vůdčí 11letou krávu Markétu na pár týdnů oddělila od stáda a umístila ji na pastu, aby si odpočinula. Poté zjistila, že to byla velká chyba. Když ji vrátila zpět do stáda, museli u ní první noc hlídkovat, jelikož ostatní krávy ji zpětně nechtěly přijmout.
Slovo nutná porážka zde neexistuje
Dojnice se zde dožívají vysokého věku. Ve stádě je možné najít i 13leté krávy, které fungují jako kojné u telat. Obvykle jsou na jatka posílány krávy ve stáří deseti let. Vyřazeny jsou z různých zootechnických důvodů, které tvoří překážku v dalším využití. Při odvozu vybraných krav na jatka, trpí celý pracovní kolektiv farmy. Jak říká sama zootechnička: „Čím jsem starší, tím těžší to pro mě je.“
Na nutnou porážku zde krávy neposílají, není to dle jejich názoru adekvátní. Chtějí zvířeti dopřát takovou smrt, kterou si zaslouží za tu práci, kterou pro ně udělala. V případě ulehnutí některé krávy je voleno uspání přímo na farmě.
Ochutnejte příchovické mléko
Oslovila vás filozofie farmy a toužíte spatřit dojnice nebo třeba i ochutnat jejich biomléko? Žádný problém. Farma vlastní povolení na prodej mléka ze dvora. Během návštěvy se můžete podívat na telátka, dojnice nebo si při čekání ve frontě přečíst letáček, který napsala sama zootechnička: „Syrové mléko ano či ne?“. Ač se do chlíva pouštět nemá, sama Irena Vodseďálková říká, že je potřeba ukazovat ostatním, jak zemědělství vypadá.
Ukázat, že zemědělství není práce pro hlupáky, jak se dlouhodobě traduje, ale pro inteligentní lidi, kteří jsou ochotni obětovat čas a vytvářet hodnoty.
Jestli zrovna nemáte cestu do Příchovic, některé z dojnic můžete potkat i na výstavách. Naposled jste třpytivé dojnice z Příchovic mohli vidět v Brně, kde se Šimaka stala šampionkou výstavy nebo v Roprachticích, kde získala pohár za nejlepší prvotelku.
Foto: Irena Vodseďálková s manželem a Šimakou v Brně
Foto: Šimaka v Roprachticích
Závěrem…
Rádi bychom vyjádřili velké poděkování Ireně Vodseďálkové i celému týmu, který pracuje na farmě. Máte náš velký respekt za všechny hodnoty, které na farmě vytváříte. A to především za úctu, kterou chováte ke zvířatům, za čas, který dáváte do zemědělství a samozřejmě i za lásku, kterou u vás každý může nasát. Přejeme do dalších let zdravá dlouhověká zvířata, mnoho jaloviček i úspěchů na výstavách. Děkujeme!
Lucie Rysová
www.agropress.cz
